Postpunková newyorská kapela se statusem kultu, která fanouškům snad nikdy nezevšedněla, protože ke každé nové etapě v uplynulých šestadvaceti letech přistupovala způsobem, jako by právě začínala. Stále se drží svého zvukového manifestu - debutu Turn on the Bright Lights z roku 2002 řazeného mezi rockovou klasiku. S tím, že nikdy neztratila tvůrčí jiskru, však dodnes nepřestává znít svěže a nově.
Po tak úctyhodné kariéře mají Interpol právo na nostalgii a sázku na jistotu, loňské sedmé album The Other Side of Make-Believe natočené v produkci Flooda (Nick Cave, Nine Inch Nails, PJ Harvey) je ale zastihlo ve vitální a nebojácné formě. Bylo právem označené za požitkářské dílo přinášející „agresivní náladovou kolekci brutalistního romantismu a morbidních kytar“. Milovníkům kytarového umění Daniela Kesslera, virtuózního bubnování Sama Fogarina a zpěvu Paula Bankse, připomínající prý hasiče křičícího přes postpunkový dým na ty, kdo přežili, se ve skladbě Toni dostalo navíc vysvětlení: „Who are you to doubt us? Still in shape, my methods refined“.
Číst víceTemnotu a ponurost vždycky vyvažovali melancholickou něhou a poutavými lyrickými náladami často zakuklených textů. „Jsme vypravěči jako druh, protože je to součástí toho, jak jeden druhého bavíme a jak vytváříme morální příběhy. Jak učíme a procvičujeme svoji fantazii. Píšeme o tom, v co věříme, a doufáme, že nás fanoušci budou následovat. A zatím to vychází. Z respektu vůči fanouškům víme, že to, co jim zpíváme, je autentické,“ tvrdí jejich autor Banks.
Nebývalou odezvu novým albem málem znovuzrozené skupiny okomentoval jejich manažer James Sandom: „Interpol jsou největší, kdy byli. Co potřebovali udělat, bylo natočit desku, která zdůrazní všechny jejich podoby, drama a emoce: nejsilnější deska, nejsmutnější deska, nejpozitivnější deska...“
Do uměleckého znakového jazyka tlumočí Amber Galloway Gallego.
