Ke skvělé pozici na ortodoxní bluesové scéně měl přitom skvěle nakročeno už tím, kde se v roce 1984 narodil. Texaský Austin je totiž jedno z hlavních amerických epicenter té nejostřejší podoby blues. Pocházela odtud – nebo zde alespoň působila – dlouhá řada slavných muzikantů: například bratři Stevie Ray a Jimmie Vaughanové, z nichž ten druhý sehrál u začínajícího Garyho roli jednoho z mentorů. V Austinu se ostatně muzikanti – a ti bluesoví obzvlášť – vždycky brali vážně. Když Gary pět let poté, kdy se začal učit hrát na kytaru, získal krátce po sobě tři tamní hudební ceny, vyhlásil austinský starosta 3. květen 2001 Dnem Garyho Clarka Jr., což byl na sedmnáctiletého kluka dost slušný úspěch.
Clarkova cesta se zdála jasně nalinkovaná. Jeho talent, hráčské, pěvecké i autorské schopnosti ale původní vklad daleko předčily. Přestože má Gary i nadále blues rád, hraje ho a je s ním právem spojován, stala se z něj nakonec komplexní osobnost, která ve svém rukopisu mísí prvky veškeré černé hudby: vedle blues, funku, soulu či rhythm and blues se nebojí ani hip hopu. Je tak bezesporu osobností z rodu poctivých dříčů typu Jimiho Hendrixe, Prince nebo Lennyho Kravitze. Ostatně i Garyho kontakty v hudebním světě daleko přesahují kořenný grunt: na nahrávkách spolupracoval s Aliciou Keys nebo Foo Fighters a jako vítaného čertíka z krabičky ho k hostování na svá stadionová pódia vytahovali třeba The Rolling Stones nebo Eric Clapton.
Pozvolný vývoj někdejšího bluesového zázraku ve zralého komplexního umělce samozřejmě můžeme sledovat i na jeho albech Blak and Blu (2012), The Story of Sonny Boy Slim (2015) a This Land (2019). Na tyto tři studiová alba připadají dvě živé nahrávky Gary Clark Jr. Live (2014) a Gary Clark Jr. Live / North America (2017). Tento neobvyklý poměr nevypovídá u tohoto muzikanta o ničem menším než o významu a kvalitě jeho koncertních vystoupení, pro něž je příznačná absolutní energie a stoprocentní odevzdání se hudbě. Když jsme pod Clarkovým pódiem, necháme se unést a naladíme se na jeho vlnu, není vlastně vůbec podstatné, že proti nám stojí s kytarou držitel čtyř cen Grammy a chlapík, který na samém prahu středního věku vlastně dosáhl už skoro všeho v muzikantském životě podstatného. Pohltí nás tak, že přestane existovat čas i prostor a všechna světská sláva stojí na vedlejší koleji.