Kapela, která by mohla klidně pocházet z Británie, kdyby nebyla tak úzce spjatá s americkým Las Vegas. The Killers si v sobě sice udržují pořádnou dávku springsteenovského kytarového rock´n ´rollu a neskrývají úctu k Elvisu Presleymu. S přidaným klávesovým popem generujícím neodolatelně chytlavé melodie ale dávají najevo, jak hodně vždycky zbožňovali Depeche Mode, New Order, Davida Bowieho nebo U2, aniž by se kdokoliv odvážil mluvit o napodobování. Na vtipné rčení o „nejlepší britské kapele z Ameriky“ se proto váže vysvětlení, proč prý The Killers dosud ani jednu ze sedmi nominací na Grammy nedokázali proměnit ve vítězství, zatímco v Brit Awards se jim to podařilo dvakrát.
Do uměleckého znakového jazyka tlumočí Amber Galloway Gallego. 
Elegantně oblečený zpěvák, který nepije a nebere drogy, není tím nejvhodnějším způsobem, jak definovat frontmana rockové skupiny, a přesto se jím Brandon Flowers stal: „Dost dlouho trvalo, než jsem dorostl do správného frontmana. Nebylo to něco, co by pro mě bylo přirozené. Jsem zjevně student a zloděj, vždy mě přitahovali skvělí frontmani podobně jako mnoho dalších lidí. Vzal jsem si od nich, co nabízeli, a spojil jsem to se svým divným životem v Las Vegas. Takto přibližně jsem se stal tím, kým jsem dnes.”
Číst víceThe Killers se dnes řadí mezi největší světové stadionové rockové trháky. Navíc dostáli svému kdysi náhodně zvolenému názvu, přičemž už opravdu nemusí nikomu dokazovat, že patří mezi absolutní festivalové zabijáky. A počínaje debutovým albem Hot Fuss z roku 2004 zároveň mezi autory hitových skladeb, které zná snad každý, i kdyby snad nechtěl. Na Mr. Brightside, Somebody Told Me nebo All These Things That I've Done se jako sněhová koule postupně nabalovaly další – třeba Human s nezapomenutelnou refrénovou otázkou „jsme lidé, nebo tanečníci?“ S nepříliš velkou nadsázkou se tudíž dá říct, že publikum je dnes schopné za The Killers odzpívat snad celý koncert.
Nepatří jedné generaci a jsou jednou z mála kapel, která bez ztráty kytičky přežila vlnu indie rocku, i přes dlouhé pauzy se stala ještě žádanější a hlásí se k ní princ Harry, Bono nebo režisér Tim Burton. Brandon za tím vidí splácení laskavosti hudbě, která mu tolik dala, zatímco bubeník Ronnie Vannucci má jiné vysvětlení: „Myslím, že se to dá prostě vysvětlit tím, že máme písně. Vždy považuju písně za základ a podstatu všeho, protože dobrou píseň obklopuje něco, jako kdyby se zhmotnil nový svět.“
A Brandon k tomu dodává: „Vím, jaké je to, když někdo z pódia lidem lže. Dávám ale přednost písním, ve kterých říkám pravdu, a proto si naše písně lidé zpívají.“ Na posledním albu Wondeful Wonderful, považovaném za nejosobnější z dosavadních pěti, třeba zpívá o obtížném období svého života, kdy jeho manželka Tana čelila těžkým depresím a přemýšlela o sebevraždě.
„Chci, abyste na konci koncertu odcházeli s pocitem, že to tihle hajzlové zvládli!“ vykřikl Brandon do poblázněného davu v Glastonbury 2019, kam The Killers přijeli v roli hlavního headlinera. Jak to dopadlo, víme – festival jim ležel doslova u nohou. A na Colours to nebude jiné, o tom snad není potřeba pochybovat. Ke všemu přivážejí skvělé nové album Pressure Machine. Co víc si přát!