Jedna z nejoslnivějších jazzových klavíristek současnosti. V podstatě zázrak. Nucené izolaci od svého nejvnímavějšího spoluhráče – publika – čelila Hiromi během pandemie nejprve sérií sólových koncertů streamovaných ze slavného tokijského koncertního klubu Blue Note. Napodruhé už nechtěla zůstat na pódium sama, takže požádala houslistu Tatsuo Nishieho, sólistu New Japan Philharmonic, o sestavení smyčcového kvarteta, ochotného setřít s ní s energií rockerů hranice mezi klasikou a jazzem. Dechberoucí sepjetí filharmoniků s vášnivě neudržitelnou Hiromi pak explodovalo do podoby nového alba Silver Lining Suite a rozhodnutí vyjet v této sestavě na světové turné.
Hiromi dohraje a ozve se ticho jako po vypnutí všech zvuků světa. Zhluboka dýcháte, abyste se přesvědčili, že jste to během koncertu nezapomněli, a následující vteřiny – než se ozve bouřlivý potlesk – vám prolétne hlavou, že jste právě slyšeli výkon na pomezí geniality a lidských možností. Zachycení nepředvídatelné hudební krajiny, jakou improvizující Hiromi spatřila až společně s publikem, kdy se překladatelem stal její klavír. „Já sama se nijak neoznačuji. Jestliže mě chtějí nazývat jazzovou hudebnicí, je to v pořádku. Jestliže chtějí, abych byla něčím jiným, je to bez problémů. Chci prostě být hudbou – ničím jiným.“
Oslnivé skladatelství, virtuózní technika, nenapodobitelně dynamická hra, do které vášnivě vkládá celé tělo, když u klavíru doslova tančí, rychlost vedoucí k přesvědčení, že by mohla soupeřit s největšími kytarovými bohy a pankáčské účesy – to je Hiromi Uehara. Skladatelka s neuvěřitelnou snadností, propojující jazz s klasikou, rockem a dalšími žánry, odmítá svou hudbu definovat: „Svoji hudbu nechci nijak pojmenovávat. Ostatní si ji mohou označit podle svého. Jde o spojení toho, co jsem poslouchala a co jsem se naučila. Obsahuje prvky klasické hudby, trochu rocku, trochu jazzu, ale nechci jí dávat jméno.“
Nikdy ji prý nenapadlo, že se stane jazzovou klavíristkou, jenže miluje improvizaci a na té jazz stojí. A ke všemu vedle Chicka Corey a dalších skvělých jazzmanů od mládí obdivuje kytaristu Jeffa Becka, dílo Franka Zappy a skupinu King Crimson. To je možná klíč k pochopení hudby této drobné, stále usměvavé Japonky, která si už ve čtrnácti letech zahrála s Českou filharmonií. Klasicky vystudovaná klavíristka měla v životě dvakrát štěstí: učitelka ji seznámila s jazzovými nahrávkami a po setkání s Chickem Coreou se jí podařilo najít průsečík s klasickou hudbou. Od legendárního jazzového pianisty a skladatele se jí dotalo silného povzbuzení a po letech se s ním setkala jak na pódiu, tak ve studiu. Od jazzových obrů se pak učila na Berklee College v Bostonu a ve Spojených státech žije dodnes.
Vlastními alby dost šetří, přednost dává spolupráci s vynikajícími hudebníky: s Triem Stanleyho Clarka získala Grammy a s baskytaristou Anthonym Jacksonem a bubeníkem Simonem Phillipsem tvoří The Trio Project, přezdívaný „trojčlenný orchestr“. Loni však vydala druhé sólové album Spectrum, věnované barvám, protože její první učitelka klavíru namísto obvyklých pokynů ke hře volila barevné odstíny. Album reflektuje uplynulých třicet let a repertoárově je velmi pestré: do svého vnímání jazzu zanesla také beatlesovskou skladbu Blackbird, poctu Charliemu Chaplinovi nebo variaci na slavnou Gershwinovu Rhapsody in Blue.
Mezi nezapomenutelné zážitky ale patří její sólová vystoupení, kdy se v podstatě bavíme o sledování zázraku v přímém přenosu. Dialogu mezi klavírem a Hiromi. „Když se dívám zpět, myslím si, že sólové piano mě zrcadlí. Je to v podstatě setkání jeden na jednoho, jsem obnažená a sleduji, co z toho vzejde.“